Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je skutečná radost poslouchat trýzeň v podání švédských EVERGREY. Tom Englund a jeho parta se na minulé desce „Hymns For The Broken“ vrátili ke svým kořenům, respektive k odkazu své nejslavnější trojice desek, a emocemi nabitý power metal se opět rozezněl naplno v zešeřelé, mlžné krajině věčné šedi. Jak to jen tihle Švédové dělají, že i po dvou dekádách jejich koncept stále funguje?
Eglund nikdy neztratil schopnost psaní hitových melodií, avšak jejich začlenění do trýznivého, teskného hávu je činí jedinečnými a zcela charakteristickými. Svůj podíl na tom má i návrat Henrika Danhaga již na minulém albu, který společně s Jonasem Ekdahlem kapelu na čas opustil. Poohlížení se po „Recreation Day“ je citelné, přesto je novinka svá a v diskografii rozeznatelná.
Pomalý, přesto na ostrých rifech postavený úvod s charakteristickým zpěvem v doprovodu dětského sboru nastolí správnou atmosféru pro nadcházející hodinku. Na „Passing Through“ se rozezní klávesy páně Zandera v nezvyklé elektro poloze. Není to poprvé, přesto je to zajímavé osvěžení. Jinak je tato svižná skladba esencí EVERGREY již od jejich počátků, chytlavý refrén nevyjímaje. Podobných kousků je na albu více a je radost je poslouchat („Astray“, „My Allied Ocean“, „The Lonely Monarch“). Přes celých jedenáct skladeb se nenajde slabého či hluchého místa na vyplnění stopáže. „The Impossible“ je na piano doprovázená balada, utrápená, depresivní, tíživá. Tohle Tom Englund umí. Občas si říkám, jestli si před komponováním nedává „brainstorming“ v podobě dokumentů o mrtvých dětech a opuštěných zvířatech.
Největší hit alba se objeví až v jeho druhé půli, skrytý pod jménem „In Orbit“. Už to ani není jejich charakteristická depresivní hudba, je to takové hezky chytlavé, skoro až pop-metalové. Na album to však zapadá výborně. Jde o duet Toma a Floor Jansen, která je nyní v metalové kariéře na svém vrcholu. Dle hesla „Kuj Floor, dokud je žhavá“ je třeba její vokál natáhnout i do EVERGREY, kde až dosud ženský element zastávala Carina Englund. Ona tam nicméně Carina svůj prostor také dostala, ve skladbě „The Paradox Of The Flame“, která je sama o sobě mnohem působivější a emotivnější než „Floořina hitovka“, a doprovodný videoklip je po vizuální stránce skutečně podařený, severská krajina, hra se světlem; doporučuji.
„Hymns For The Broken“ bylo příjemné zjištění o návratu EVERGREY ze šedi průměrnosti do šedi melancholie. „The Storm Within“ je vyváženější a obsahuje v sobě všechny podoby kapely z posledních dvou dekád. Současně je i přístupnější a vcelku rychle odkryje své karty. To kvalitu však nesnižuje a nadprůměr nad současnou scénou si EVERGREY drží bez větší námahy.
1. Distance
2. Passing Through
3. Someday
4. Astray
5. The Impossible
6. My Allied Ocean
7. In Orbit
8. The Lonely Monarch
9. The Paradox of the Flame
10. Disconnect
11. The Storm Within
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.
Per "Hellbutcher" Gustavsson to má teď rozjeté hned na několika frontách. NIFELHEIM definitivně(?) na odpočinku, ale oheň old school metalu musí hořet dál! Tentokrát v dřevně doomovém a pochopitelně i patřičně ortodoxním stylu. Berte nebo nechte být!